Pamatuji si na své první auto. Bylo to takové malé, to by mi ale nevadilo. Spíše mi vadilo, že bylo opravdu hrozné stavu. A nelíbilo se mi, ale daroval mi ho strejda, který si už koupil nové auto. A jak se, tak říká, tak darovanému koni na zuby nekoukej. Já vím, že je to takové pořekadlo a mělo by se dodržovat. Jenomže taky zase znám pořekadlo, že mám vyjádřit svůj souhlas anebo náladu. Tak co jsem měla dělat? Měla jsem říct všechno strejdovi, že to auto nechci, že je to škaredá hnusná popelnice nebo ho přijmout? Bylo to opravdu těžké. Nechtěla jsem strejdu urazit, tak jsem si auto samozřejmě nechala. Mám ráda auta a ráda řídím, jenomže mě v té době bylo tehdy devatenáct let a já se ještě neměla žádné auto. Vím, že opravdu je nejlepší začínat s autem, které není drahé a nové, protože je velká pravděpodobnost, že bych se mohla v autě vybourat. A je jasné, že takhle to má asi hodně lidí, jenomže já jsem se opravdu styděla jezdit s takovou popelnicí. Popelnice na čtyřech kolečkách a hrozným motorem.Nakonec jsem to řešila tak, že jsem vždycky jela z vesnice autem někam dál, kde se moje auto zaparkovala tam, kde nejde moc vidět. Třeba do školy jsem jezdila autem, ale nechala jsem ho o dvě ulice dál, aby ho někdo před školou neviděl. Věděla o tom pouze má nejlepší kamarádka. Nyní už mám svoje auto, podle mých představ. A za to auto už se nestydím. Já sice chápu, že nikdo nezačíná s dokonalým autem, třeba Ferarri. I když samozřejmě jsou taky výjimky. Třeba nějací boháči, kterém je jedno, když jejich dětský miláček rozbije za rok třeba dvě ti velmi drahá luxusní auta. No co, koupí se nové, že ano. Ale pro mě je každé auto zázrak. Jsem ráda, že jsem si za své peníze vzala na leasing auto, se kterým moc ráda jezdím a nestydím se za něj. Moc ráda jezdím s kamarádkou na výlety a taky na nákupy Jako správné ženy moc rády nakupujeme. 5/5 - (1 vote)