Naše společnost lidí je velmi rozmanitá a každý je úplně jiný. Někteří se neskrývají tím, jací doopravdy jsou, ale je jich celkem málo. Drtivá většina lidí má strach, bojí se, že by byli souzeni nebo že by se stali terčem posměchu. Tyto „odlišnosti“ mohou být různé. Jedna z těch, které se současně poměrně často řeší je homosexualita. Naštěstí je už spousta spolků, organizací, hnutí a pochodů, které oslavují homosexualitu jako naprosto normální věc a tím pádem se z tohoto tématu může odlepit nálepka tabu.

Přesto se mezi námi nacházejí lidé, kteří se bojí přiznat, a to třeba i svým nejbližším. Nejnáročnější je to nejspíš v ortodoxně křesťanských rodinách. Syn například ve svých 16 letech po prvním sexuálním zážitku s dívkou pochopí, že ho přitahuje více druhé pohlaví a vyděsí ho to. V tomto věku ještě může mít okolo sebe vrstevníky, kteří by se mu za to posmívali nebo by mu říkali nevhodné věci. To se dá s určitou dávkou nadhledu překonat, ale rozhořčení v rodině je mnohem náročnější na zpracování než toto. Někdy je reakce rodiny natolik zraňující, že dítě pak už nikdy zpětně nenajde důvěru ke své rodině.

Přestane se se svou rodinou stýkat a uteče. Toto je naprosto extrémní případ, ale mnoho mladých lidí má právě z tohoto strach a ví, že je možnost, že se to opravdu stane. Tato situace se dá řešit jen velmi náročně a občas to chce zkrátka jen čas. Čas pro rodiče, kteří by si měli uvědomit, že by své dítě měli milovat bezpodmínečně.
Velmi bych si přála, aby se lidé nebáli svěřit aspoň svým nejbližším kamarádům, kteří většinou tuto informaci snášejí dobře. Je dobré to vyslovit a někomu to říct a nedusit to v sobě a žít ve strachu, že to určitě brzo někdo zjistí.  Samozřejmě občas i danému jedinci trvá nějakou dobu, než se s tím sám smíří, ale to je zkrátka součást celého procesu sebepoznání.