Jistě každý vždy toužil něco vlastnoručně vyrobit. Já jsem o tom snila vždycky už jako dítě. A pamatuji se, jak jsem pomáhala dědečkovi stavět králíkárnu pro deset králíků. Ze začátku se to zdálo jako sranda a že to bude prima stavět, ale když mi to dědeček popsal, tak jsem si řekla, že to zase tak jednoduché nebude. A proto mi dědeček nakreslil plánek. Musela jsem tedy podle něj vykopat jámu o hloubce dvacet centimetrů. Bylo mi asi dvanáct let a kopat jsem měla poprvé, ale těšila jsem se na to. A tak jsem vzala krumpáč a začala jsem kopat. Asi po minutě mě šíleně bolely záda a štípaly mě dlaně. Proto přišel otec a raději práci vzal za mě.

Dědeček se smál, že mi to říkal a že se mám tedy jen koukat. Otec s dědečkem měli práci hotovou asi za dvacet minut. Byli rychlící, navíc ruční výkopové práce jsou pro ně hračka. Dědeček, když byl ještě mladý, tak pomáhal stavět asi deset domů, a to od základu, takže nějaká králíkárna pro něj bude hračka. Ale dědeček nechtěl jen tak obyčejnou, do které když narazí silný vítr, tak spadne. Chtěl to mít kvalitně a taky to tak udělal. Měl udělané základy jako na malinkatý domeček. A když uběhlo půl dne, tak králíkárna byla hotová. Do kotců jsme dali králíky a pak jsem se jen těšili, jak se jim tam líbí. Já jim vyrobila jesličky na seno. Ty jsem uměla dokonale, učila jsem se je v mysliveckém kroužku.

A díky dědově zručnosti jsem se naučila, jak je ruční práce těžká. Jak se ruční práce cenní a jak jsou nenahraditelné. Možná v dnešní době jde toho hodně nahradit strojem, ale když to tak vezmu, na lidskou ruku to stejně nemá. Dědeček vždy říkal, že kvalitní pracovník bude vždycky potřeba a já s ním souhlasím. Nevěřím, že by kdejaký stroj dokázal vykopat precizní jámu třeba na základ domů a dalších staveb. Navíc je to náročně a musí se u toho přemýšlet.